Solná komora (Salzkammergut), svět hor, jezer a malebných vesniček, vyniká mimořádnou krásou. Rozkládá se na území tří rakouských spolkových zemí Dolního Rakouska, Štýrska a Salcburska. Opatrování tradic předků patří rovněž ke kulturnímu dědictví.
Někteří obyvatelé Solné komory pečují o tradiční dřevěná stavení s doškovými střechami a prkenným opláštěním jako ochranou před nepřízní počasí a bydlí v nich. Dřevo vždy představovalo hlavní místní stavební materiál. Vedle pil byly ve vesnicích často mlýny, které využívaly zdejší bohaté zdroje vodní energie. Na naučné stezce kolem kopce Wieselberg u obce Ebenau (zhruba na poloviční vzdálenosti mezi Salcburkem a Sankt Gilgenem u jezera Wolfgangsee) máte možnost vrátit se na dvě hodiny zpět do historie, do období mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím. Přesně tak dlouhá je procházka kolem historických mlýnů, v nichž se většinou mlela pšenice a ječmen. Zůstaly funkční až do šedesátých let minulého století. Nejstarší mlýn na stezce pochází z roku 1585. I dnes mezi silně věřícím obyvatelstvem Solné komory převažují katolíci nad protestanty podobně jako v minulosti. V žádné vesnici nechybí kostel, někde jsou i dva. V městečku St. Wolfgangsee, pojmenovaném po řezenském biskupovi Wolfgangovi, opatrují v kostele sv. Jana Křtitele velmi vzácný skříňový oltář z poloviny patnáctého století. Autor Michael Pacher, považovaný za předního umělce alpské oblasti, jej se svými pomocníky tvořil plných deset let. Postavy na něm splývají s reliéfy i dekorativními řezbami a zpětně s deskovou malbou v dokonalé umělecké dílo. Pacherova práce se zachovala i jinde, například v Salcburku, v Brixenu nebo v Bolsanu. V krajině často objevíte kříže, půvabná boží muka nebo kapličky skrývající ve svých zdech nějaký příběh. Na severním břehu Wolfgangsee připomínají události ze šestnáctého a sedmnáctého století hned dvě kapličky (dovede vás k nim lesem značená stezka). Jedna připomíná tragédii, kdy pod roztančenými svatebčany praskl led a všichni utonuli včetně nevěsty a ženicha. Druhá událost je se šťastným koncem. Když jednou v zimě povoz tažený voly zmizel i s nákladem pod ledem, zachránil se hospodář tím, že se duchapřítomně zachytit hřbetu vola, a společně se dostali ke břehu. Kromě kapliček jsou v mnoha vesnicích sochy svatého Floriána, patrona hasičů. Místní jej stále prosí o ochranu před ohněm, který tolik ničil dřevěná stavení jejich předků. Zruční řemeslníci ze Solné komory se dokázali prosadit v řadě praktických odvětví. Vynikali například ševci. Jejich goiserské boty si doslova “vyšlapaly” cestu do světa. Také většinu potřebného nářadí či nástrojů pro hospodářství si místní vyráběli sami. V Gmundenu stále pracuje malá továrnička, z níž vychází tradiční keramika s proslulým zeleným gmundenským dekorem. Návštěvníci se o tom mohou přesvědčit na vlastní oči. Proslula i výroba skla a skleněných nádob, tzv. wolfgangflaŠ scheln. Ty používali věřící směřující na Falkenstein (poutní místo na severním břehu jezera Wolfgangsee, které patřilo mezi čtyři největší poutní místa křesťanského světa). Místní ženy se s oblibou věnovaly paličkování. Krásně vzorované dečky tvoří i dnes. V národopisném muzeu v Sankt Gilgenu ukazují množství vzorů a zručné ženy návštěvníkům ochotně složitou techniku paličkování na požádání předvedou. Podstatnou součást tradic představují slavnosti. Je jich mnoho. Každá vesnice a městečko má své zvláštnosti. V květnu například staví po celém kraji chlapci májky. První noc je musí uhlídat před vetřelci a následující ráno, oblečeni do slavnostního kroje v průvodu doprovázeném hudbou, oznamují všem, že úkol splnili. Zvlášť působivý je v Solné komoře narcisový festival na rozhraní jara a léta. Když rozkvetou na horských lukách narcisy, vyjíždí průvod alegorických vozů vyzdobených narcisy a na jezero vyplouvá loď také plná narcisů. Snad nejpůsobivější zvyky patří k době adventu. Do ulic vyrážejí různé nadpřirozené bytosti, hlavně čarodějnice a čerti zvaní kramŠ pusové. Jejich obleky z ovčích kůží doplňují bohatě vyřezávané dřevěné masky. Fantazii se při jejich tvorbě meze nekladou, většinou mají masky velkou historickou cenu. Opatrují se v rodinách po mnoho let a předávají z generace na generaci.
